Historie

Belgický ovčák se řadí mezi ovčácké plemena. Mezinárodní federace (FCI) ale uznává pouze jedno plemeno a to právě belgického ovčáka se čtyřmi dalšími neuznávanými variantami, kterými jsou: Groenendael, Laekenois, Malinois Tervueren. V některých státech, které se nepodřizují mezinárodní federaci (patří mezi ně například Amerika) se uznávají i další čtyři druhy plemene.

Byl velmi využívaným pasteveckým plemen, což v některých oblastech přetrvalo i do dnes. Dnes ho spíše uvidíme jako policejního psa nebo psa v armádě, také jako obranářský pes se vyskytuje velmi často a mnoho chovatelů si ho oblíbilo právě jako psa obranáře.

Postava

Je to krásný, dobře harmonicky postavený pes. Svojí výškou, která se pohybuje mezi 56 a 66 centimetry se může řadit jak do plemen střední velikosti, tak i do plemen velkých. Je zvyknutý na život venku, tak že lepší pro něj bude spát venku v boudě, než-li pro něj v horku doma. Přestože jeho původ je z Belgie, nevadí mu výkyvy počasí. Jeho elegantní proporce mu dodávají vzhled harmonizace.

Varianta Malinois je pes s krátkou srstí, atletickým a sportovním vzhledem. Varianty Tervueren Groenendael vlastní nádhernou dlouho srst, která splývá a je velmi bohatá a to hlavně v oblasti kolem hlavy, hrudi a krku. Tato dlouhá srst vyžaduje dbalou péči, která přinese ušlechtilí vzhled psa. Poslední čtvrtá varianta Laekenois, vlastní na pohmat až hrubou srst, která ochraňuje psa a tím i jeho organismus před výkyvy teplot.

Povaha

Jeho chuť učit se novám věcem je obrovská, ostražitost a pozornost a nebojácnost je pro něj typická. Prvotní účel vzniku tohoto plemena byl v pastevectví, později se belgický ovčák používal převážně pouze jako strážce obydlí. Je to dominantní plemeno, které někdy má sklony jevit se agresivně.

Belgický ovčák má také velkou inteligenci, proto se dá vcelku rychle a jednoduše vycvičit. Jako pastevecký pes je výborný, neboť na to byl v Belgii vyšlechtěn. Používá se také k ochraně majetku, obydlí nebo osob. Bez váhání ochrání své blízké, kteří se o něj starají. Proto se používá k výcviku obran. Často ho se vyskytuje jako služební pes u policie nebo armády, často si ho pořizují soukromé firmy na ochranu svého pozemku. V nynější době se využívá ve psích sportech jako jsou agality a dalších.

Historie

Baset je plemeno, které je uznávané mezinárodní federací (FCI), náleží mu číslo 163.

Svojí historií je řadí mezi plemena starší. Plemeno baseta vzniklo už v 16. století ve Francouzku, společně s ním se také vyvinulo plemeno Svatohubertského psa. Cílevědomým šlechtím se z něj stal lovecký pes, který má velkou pro tuto práci velkou vrozenou chuť. která je vždy přínosem.

Slovo baset pochází z francouzského slova “bas”, jenž v překladu znamená nízký. Jeho čich společně s dalšími faktory, naznačuje že se vyvinul z trpasličí mutace “anglického farbiara”.

Samotný baset se objevil až v druhé polovině 19. století ve Velké Británii. Skupina chovatelů ho představila ve Wolverhamptonu roku 1875. O pár let později roku 1833 se zrodil klub chovatelů, kteří byli příznivci tohoto plemene. Královna Alexandra (manželka Eduarda VII), patřila k obdivovatelům baseta, s radostí navštěvovala výstavy a jiné akce týkajíc se baseta. Jeden z jejich psů dokonce v roce 1909 zvítězil na uznávané Crufftově výstavě.

Postava

Baset se se svými 33 až 38 centimetry řadí mezi plemena střední výšky. Jeho hmotnost by se měla vždy pohybovat mezi 23 a 29 kilogramy.

Mezi znaky baseta patří například dlouhé plandající uši, krátké silné nohy nebo třena jeho roztomilý, ale smutný výraz. Hlava je kupolovitá, která se směrem k nosu zužuje. Uši mám dlouhé a jsou nasazené pod očima. Oči mohou být tmavé barvy nebo mohou mít až oříškovou barvu. Na první pohled nás upoutá jeho růžové dolní řasy a jeho vrásčité obočí. Nos má černou barvu, u světle zbarvených jedinců může mít i hnědou barvu. Baset má krátké nohy, dlouhé zavalité tělo s vrásčitou kůží. Ocas je dlouhý a měl by být i pohybu vzpřímený. Jeho krátká srst je na pohmat hladká, přiléhá k tělu, ale není jemná. Může se vyskytovat v mnoha zbarveních- hnědo černo bíle nebo třeba citrónově bílé.

Povaha

Přestože má baset smutný výraz je velmi živé povahy. K lidem se chová velmi přátelsky a s respektem. Vlastní velmi snášenlivou povahu, nejen proto se hodí do rodiny i k dětem. I jeho přístup k jiným psům či fenám je velice tolerantní, dokonce snáší i kočky, které většina psů nemůže vystát. Jeho hluboký štěkot z něho může udělat i dobrého hlídače obydli, pokud by ale někdo vkročil na Váš pozemek spíše by případného zloděje s radostí přivítal než-li pokousal. Má vrozenou chuť lovit a sledovat stopu zvěře. Baset byl vyšlechtěn pro lov, v kterém mu pomáhá jeho vrozená touha lovit, jeho využití v lovu se používá i dnešní době.

Plemeno baseta je nenáročné na chov. Jako každý pes potřebuje kvalitní stravu, s množství stravy se to nesmí přehánět, neboť má sklon k obezitě- jeho váha by neměla překročit 29 kilogramů. Mezi jeho nedostatky se řadí jeho pysky, které jsou převislé a to způsobuje nadměrné slintání, také jeho záhyby ve vrásčité kůži patří k nedostatkům. Je proto nutné častější mytí, než u jiných plemen. Nikdy nesmíme opomenout jeho čištění uší, neboť při nedbalé péči by mohl dostat zánět. Uši vždy čistíme navlhčenou látkou, nikoli vatou, protože navlhčená vata by špínu v uších “zatlačila” ještě hlouběji. Jeho krátká srst vyžaduje jen malou péči, ale minimálně jednou týdně by mělo proběhnout důkladné vykartáčování. Také jeho drábky by se měli stříhat alespoň jednou týdně, pes který je převážně venku, tak si krátí drábky přirozeně, proto není nutné mu je ještě zkracovat.

Využití

Pes svým vzhledem působí lenivě, ale tak tomu rozhodně není. V dnešní době patří mezi nejvíce využívané lovecké psy u nás i ve světě. Využívá se k lovu zajíců, králíků, přičemž se nebojí svojí kořist následovat i přes různé překážky a křoviska. I když na to nevypadá při práci je velmi svědomitý a vytrvalí.

Historie

Kanárská doga jejímž původním jménem bylo Pero de Pressa Canarino, je mezinárodně uznávané plemeno psa (až od roku 2001), v FCI se nachází ve druhé skupině pod číslem 346.

Jako už samotný název kanárské dogy napovídá , byla cílevědomým šlechtěním vyšlechtěna na Kanárských ostrovech. V této části Země se nacházejí psí plemena typu mastif, kteří se na tyto a jiné ostrovy dostali prostřednictvím obchodníků z Anglie, kteří tam jezdili za obchodem. Jednalo se o psy, kteří by se svojí výškou dnes řadili mezi plemena střední. Tito psi byli temperamentní a napohled velmi mohutní. Nejčastějším využitím byla ochrana majetku, majitele nebo také na ochranu dobytka, někdy dokonce byli nápomocny oři jatkách, aby usměrňovali dobytek.

Kanárská doga je velmi mladé plemene, nejstarší spisy o ní jsou až z 20. století, které pocházejí z již zmiňovaných Kanárských ostrovů. Byla využívána jako plemeno pracovní, nikoli jako výstavní. Často se používala k lidské zábavě a to v podobě psých zápasu. V první polovině 20. století byli ale psí zápasy zakázány a tím byl i zakázán chov rasy Pero de Pressa Canarino. Zápasy se samozřejmě ihned nezastavili a pokračovali nelegálně, ale způsobilo to velký pokles výskytu tohoto plemena.

Později však skupina chovatelů chtěla dostat kanárskou dogu zpět a také se jim to zdařilo a kanárská doga v 70. letech 20. století začlenila zpátky do běžného chovu.

Postava

Svojí výškou (u fen mezi 52 a 63 centimetry, u psů od 54 do 65 centimetrů) se řadí mezi plemena střední. Se svojí mohutnou postavou je molos a může její hmotnost může dosáhnout až 60ti kilogramů. Má výborně vyladěnou harmonickou postavu, přičemž trup je delší než výška v kohoutku. Její hluboký a velký hrudník působí na pohled velmi mohutně. Pro plemeno je typický silný nůžkoví skus.

Kanárská doga má krátkou srst, která může mít pískovou, žíhanou, černou nebo i zlatou barvu (přičemž jsou na některých částech těla povoleny bílé znaky).

Povaha

Neboť předchůdci kanárské dogy patřili ke psům kteří mezi sebou zápasili ve psích arénách nebo chránili majetek, není doga mírumilovné plemeno, které by se příliš hodilo do rodiny jako domácí mazlíček. Je to plemeno opravdu velmi dominantní, zařazuje se také i k plemenům agresivním. Povaha jedince hlavně závisí na tom z jakého chovu pochází a také jak s ním nový majitel bude jednat. Pokud hodláte pořídit kanárskou dogu, zjistěte jestli jeho předci (rodiče) nejsou agresivní a to jak i fenu, tak psa. Jako se štěnětem se s kanárskou dogou dá dobře pracovat, ráda se učí novým věcem a výcvik ji baví. Jestliže se ale výcvik zanedbá, tak majitel nevycvičené kanárské dogy, poté bude stěží zvládat “živé maso” o váze sto kilo.

Využití

Kanárská doga je vhodná především pro obrany. Využití najde u policie či armády. Dříve se používala na střežení dobytka, což dne téměř vymizelo. Dnes se nejčastěji využívá na stření pozemku nebo osob. Přitom nesmíme zapomenout na to že kanárská doga pochází z kanárských ostrovů, tudíž má srst přizpůsobenou k jinému klimatu, než je například u nás v české republice. Vlastní totiž krátkou srst, která je bez podsady, v zimě proto musí mít “teplé spaní”.

Historie

Bígl je mezinárodně uznávané plemeno, které je v šesté skupině pod číslem 161. Patří mezi velmi stará plemena, pochází nejspíš někde ze starověkého Řecka. Bígl je lovecký pes, někdy nazývaný jako tzv. honič, nejčastěji se používal při honu na zajíce o čemž se dokonce zmiňují i dochované zápisy ze starověkého Řecka, ze zápisků je také zřejmé, že se jedná o přímého předchůdce dnešního plemene bígla. Byl všeobecně oblíbeným loveckým psem, i co se týče královských rodin, které si bígla oblíbili. Už od začátku byl bígl používán ke tzv. lovu ve svorkách, neboť se snáší dobře s jinými psy a patří k méně dominantním plemenům. I přes svoje úžasné lovecké schopnosti a skvělou vlídnou povahu, je bohužel často používán k pokusům. Jako u většiny plemen začal jeho organizovaný plemenný vývoj až koncem 20. století. První chovnou stanici založil klub anglických chovatelů roku 1890, o pár let později se toto plemeno dostalo do Ameriky, k nám do našeho území české a slovenské republiky se bígl dostal až v roce 1965.

Vzhled

Bígl se svojí výškou (mezi 33 a 44 centimetry) řadí mezi plemena střední. Jeho hmotnost by se měla pohybovat v rozmezí od 8 do 14 kilogramů. Má silnou hlavu bez vrásek, nos černé barvy, výjimkou může být světle zbarvený bígl u kterého je světlejší nos v rámci plemenného standartu. Bígl má také velké oči, které mohou mít buď tmavohnědou nebo přímo oříškovou barvu. Důležité je, aby tělo mělo velký mohutný hrudník, což se mimo jiné hodnotí na výstavách. Bígl má krátkou, zato hustou srst, barva může být jakákoliv (s výjimkou pecenově hnědé). Nejčastěji jsou k vidění bíglové dvojbarevní nebo trojbarevní.

Povaha

Jakožto honácký pes, bígl překypuje energii, proto by si ho měly pořizovat pouze rodiny sportovně založené, které mu mohou věnovat dostatek času. Bígl je neustále “optimisticky” naladěný a pustí se s Vámi do každé akce, které budete chtít. Má také velmi vysoké sebevědomí s dobře vyrovnanou povahou. Agresivita by se u bígla neměla objevit v žádném případě, agresivní jedinci jsou proto vyřazovány z chovu. Věznit bígla v kotci je doslova nemyslitelné a nepřípustné! Myslím, že by se ozval sám svým štěkáním a kňučením. U bígla si chovatel musí dát pozor na jednu podstatnou věc, kterou je “žravost”, bígl totiž není nikdy najedený a pozře téměř cokoli. Je to opravdu důležité, nejen kvůli obezitě, ale může se stát, že by se bígl “přejedl k smrti” (například granulemi, které se po pozření v žaludku zvětšují a ten nápor nemusí vydržet a jednoduše praskne).

Využití

Jak už jsem zmínil, bígl byl cílevědomým šlechtěním vyšlechtěn ve psa loveckého. Má proto velmi dobrý nos a dodnes se používá k lovu. Nejčastěji si ho pořizují lidé do rodiny a to hlavně kvůli své přátelské a přímo rodinné povaze. Bígla není úplně lehké vycvičit, protože moc neudrží pozornost a není trpělivý, nejraději by oři výcviku stále zkoušel nové věci, což ale nelze…

Historie

Boxer je od počátku plemeno služebných s strážných psů původem z Německa, patří mezi mezinárodně uznávaná plemena, spadá do druhé skupiny, v sekci 21, pod číslem 144.

Svým původem patří mezi plemena starší. Přímými předky Boxera bylo plemeno s názvem Bullenbeisser, toto plemeno bylo dříve využívané k lovu například divočáků, vlků nebo dokonce i medvědů. Dalším praktickým využitím boxera byla práce se stády dobytka, kde byl nenahraditelným pomocníkem. Využíval se také jako bojové plemeno v arénách, byl zavalité a dobře vyvážené postavy s malou náchylností na zranění. Dalším  znakem byla velká hlava s krátkým mohutným nosem, který na pohled utvrzoval sílu skousnutí zubů. Svoji odvahu dokazoval v arénách mimo jiné i s boji s býky, nebo jinými zvířaty, také nebyli výjimkou zápasy mezi sebou.

V roce 1904 byla zavedena plemenná kniha a roku 1925 se boxer stal konečně mezinárodně uznávaným plemen.

Vzhled

Boxer je inteligentní, elegantní a ušlechtilí pes. Jeho vývoj trval poměrně dlouho, ale jako uznávané plemeno byl schválen až roku 1925. Svojí výškou, která se pohybuje mezi 53 a 59ti centimetry u feny a 57 a 63 centimetry u psa, se řadí do plemen velkých. Jeho hmotnost by neměla být menší než 25 kilogramů a zároveň by neměla překročit 30 kilogramů, což se někdy může stát problémem. Dříve se také s oblibou boxeru kupírovali uši, ale v nynější době je kupírovaní ocasu i uší po celé české republice zakázané!

Povaha

Nesmíme zapomenout, že boxer byl šlechtěn jako bojové (obranářské) plemeno. Ale postupem času se z něj stal spíše člen rodiny, než krvelačný pes.

Historie

Čivava s originálním názvem chihuahua je snad nejznámější trpasličí (ne-li pes vůbec) plemeno na světě. Původní oblastí tohoto plemena je Mexico. Nejvíce se na vzniku plemene čivavy podíleli američtí chovatelé, kterým se podařilo toto plemeno dostat do mezinárodně uznávaných plemen. Čivava je podle FCI od roku 1942 zařazená do skupiny devět a do sekce šest.

Čivava je nejmenší uznávané plemeno na světě, jeho jméno bylo odvozeno od mexického států Chihuahua, kde byl vůbec prvně doložený výskyt plemene čivavy. Indiánské pověsti mluví o čivavě jako o ochránci už zemřelých náčelníků, kteří putují do světa duchů. Není ale úplně jisté jestli čivava pochází opravdu z Mexika, je také možné, že pochází z Japonska nebo z Číny, neboť právě z těchto míst mohli čivavu přivést obchodníci putující do Mexika.

Jedna z možných teorií vzniku čivavy se odehrávala roku 1884, kdy schopní mexičtí obchodníci prodávali čivavy, které se tak rozšířili do celého světa. Až o mnoho let později v roce 1904 se dostala první čivava do zápisu plemenné knihy.

Postava

Existují vlastně dva typy plemena. Prvním je dlouhosrstá a druhým krátkosrstá.

Hlava je ve tvaru jablka s uši které připomínají uši netopýři tyto dva znaky jsou přímo charakterní pro plemeno čivavy. Velikost v kohoutky nesmí u feny přesáhnout 15 centimetrů a u psa 23 centimetrů, těmito rozměry se řadí to trpasličích plemen a zároveň je i nejmenším mezinárodně uznávaným plemenem na celém světě. Barvy srsti není standardem plemene nijak omezená.

Povaha

Čivava je společenský pes, který je oddaný své smečce – rodině. Nároky na prostor má opravdu malé, ale je třeba aby měl svůj pelech v blízkosti majitele, protože je na něm psychicky závislý.

Neboť je to pes opravdu malého vzrůstu, tak má rychlé reakce a projevuje nedůvěru k cizím lidem. Nároky na pohyb samozřejmě nejdou srovnat se psy většího vzrůstu, na druhou stranu nesmíme zapomenout, že je to živý tvor který potřebuje dostatek pohybu, bez kterého se neobejde.

Využití

Tento pes se díky svému malému vzrůstu využívá pouze jako domácí mazlíček. Častým koníčkem agility, ve kterých toto plemeno často vyniká svou obratností a pohotovostí reagovat.

Historie

Argentínská doga je psí plemeno, které je mezinárodně uznávané, patřící do druhé skupiny pod číslem 292. Dalo by se říct, že se argentínská doga řadí mezi plemena vyšlechtěná později, tedy plemena mladší. Hlavním člověkem, který vyšlechtil toto plemeno byl Dr. Antonio Nores Matinéz. Podobně jako bulteriéra využívaly dříve tohoto psa pro zábavu – psí a býčí zápasy.

Po smrti doktora Antonia N. Matinéze, pokračoval ve 20. století v jeho stopách jeho vlastní bratr Augustín, který vytvořil svoji psí chovatelskou stanici s názvem “del Chubut” a snažil se udržovat znaky plemene argentínské dogy.

Postava

Argentínská doga měří v kohoutku něco mezi 62 a 68 centimetry a tím se řadí mezi velká plemena. Vlastní krátkou srst bílé barvy (bílá barva slouží k odlišení od lovené zvěře, aby nedošlo k nechtěnému zastřelení psa), relativně vzato nízko posazený ocas, mohutnou hlavy se sklopenými uši, které se v minulosti často kupírovali, nyní je však kupírování proti zákonům České Republiky (je to pojato jako ochrana před týráním zvířat)! Celkově by její postava měla působit mohutně, svalnatě s atletickou lehkostí.

Povaha

Má vysokou inteligentnost, také samostatnost, kterou dříve využili při lovu zvěře. Někdy se také může projevit její nepříliš dobrá vlastnost, kterou je tvrdohlavost. Vyžaduje hodně pozornosti a lásky celé rodiny. Neboť je tento pes velmi dominantní patří do rukou spíše zkušenějším chovatelům, kteří vědí jak se psy jednat, protože při špatném vedení by mohla být argentínská doga agresivní nejen vůči jiným psům, ale i lidem!

Výcvik

Argenstínská doga má mohutné tělo a velkou sílu, které si je vědoma. Má silný ochranný pud, nejen proto je důležitá důsledná výchova a výcvik. Při špatném vedení a výcviku psa, může být v dospělosti argentíská doga agresivní a “nezvladatelná”.

Využití

Prvně byla argentínská doga určená do arén pro psí zápasy, tudíž pro pobavení lidí, později se z tohoto trendu upustilo a argentínská doga se stala psem loveckým (pro lov pum, divočáků, jaguárů…), byla také nepostradatelným strážcem rodiny, majetku a obydlí. Dnes si ji lidé pořizují hlavně právě na ochranu pozemku. Na druhou stranu někteří lidé si argentínskou dogu pořizují pouze jako přítele rodiny. Dokonce v místě původu argentínské dogy je často využívána jako policejní či armádní pes.

Historie

Dobrman je plemeno, které je uznáno mezinárodní komisí. Je klasifikované ve druhé skupině, v sekci jedna pod číslem 143. Dobrman (odvozené z německého slova Dobermann) je služební plemeno, které bylo cílevědomým šlechtěním vyšlechtěno v Německu. Neboť je Dobrman služební plemeno, s oblibou je používaný na mnoho druhů zaměření (strážce, obranář..). Plemeno se řadí mezi mladší, neboť ho až v 19. století začal šlechtit pozdější chovatel Friedrich Louis Dobermann, který zemřel 9.6. 1894. Friedrich Louis Dobermann žil celý život v Německu, ze začátku se živil například jako výběrčí daní nebo strážce. Ve svém povolání byl denně ve styku se psy, tudíž s nimi měl velké zkušenosti, hlavně ve výcviku tzv. obrany. Nejen proto se rozhodl vytvořit vlastní plemeno, které by dokázalo zastat funkci skvělého obranáře. Ostrá povaha a agresivní chování začali usměrňovat až pozdější chovatelé, kteří se snažili agresivitu ztlumovat a udělat z dobrmana společenského psa, který by se hodil do rodiny. V dnešní době se dobrman využívá hlavně jako služební pes (u policie, armády…). Samozřejmě, že je vhodný i jako rodinný společník, nebo společník při sportovních aktivitách (běhu, kole…)

Vzhled

Dobrman vlastní krátkou srst s dvěma uznávanými druhy barev – černá s pálením a hnědá s pálením, vyskytují se i další zbarvení, které ale nejsou mezinárodně uznávané a psy s takovou barvou mimo standart plemen jsou vyloučeni z chovu. Dříve bylo v módě kupírování tohoto plemene, ale v nynější době je kupírování protizákonné.

Povaha

Dobrman se hodí jak ke služby u policie, tak i k spolužití s rodinou, kterou bude chránit na život a na smrt. Je velmi učenlivý a inteligentní, výcvik by tedy neměl být problémem. V mezinárodně uznávaném žebříčku inteligentnosti psů obsadil úctyhodné páté místo. Od různých jiných plemen určeným k služebnímu výcviku se liší svojí štíhlou, ale velmi svalnatou postavou psího atleta.

Využití

Neboť je dobrman velmi učenlivé a inteligentní psí plemeno, pří dobrém výcviku se může stát zastáncem skoro jakéhokoli povolání. Byl vyšlechtěn na obranářské účely, na které se využívá nejvíce a je na ně také nejvhodnější. Pro záchranářský výcvik není moc vhodný, ale také se vyskytuje v různých kynologických organizací, jako záchranářský pes. Dobrman je přátelský a rodinný typ, který se hodí do rodiny i k dětem, ale nesmíme se zapomenout, že stále vlastní obranářské a agresivní pudy.

Historie

Airedalský teriér nepatří mezi stará plemena, která pochází například až z pravěku. Toto mladé plemeno vyšlechtily chovatelé cílevědomým šlechtěním. První zastánci této rasy se narodili až někdy začátkem 19 století, jednalo se o křížence vydrara (lovecké plemeno v anglickém názvu otterhound) a s dnes už vyhynulým černo-tříslovým teriérem, dále je také velmi pravděpodobné, že při šlechtění byly použité i jiné rasy, třeba kolie, irský teriér, bulteriér nebo také gordonsetr.  Snahou chovatelů bylo vyšlechtit všestranného loveckého psa, což se jim bezpochyby podařilo.

Na začátku nebylo plemeno airdalského teriéra moc oblíbené. Až v myslivosti se pro něj našlo místo, stal se nenahraditelným pomocníkem při lovu vyder, lišek nebo jezevců, občas se také využíval jako honič (pro lov srn, jelenů…), někde zastával také funkci pasteveckého psa.

Koncem 19. století zažívalo plemeno airedalského teriéra největší rozkvět. Na přelomu 19. a 20. století vznikl vůbec první klub chovatelů airedalských teriérů.

Vzhled

Airedalského teriéra nejlépe vystihuje takzvaný kvadratický formát. Kohoutkový standart je mezi 56 a 61 centimetry, tím se svojí výškou řadí do středně vysokých plemen. Pohybuje se s lehkostí a elegancí. Uši jsou ve tvaru V, hlava je proporcionálně velká a bez vrásek s oči, které mají tmavou barvu a jejich pohled je typickým pro teriéra. Preferuje se skus nůžkový, před skusem klešťovým. Má také rovné končetiny, které jsou zakončeny zakulacenými tlapkami. Ocas bylo dříve zvykem kupírovat, ale dnes už je kopírovaní protizákonné. Někdy bývají ocasy zakroucené, což je proti nynějšímu standartu.

U Airedalského teriéra je vcelku malé riziko genetických onemocnění, neboť se řadí do plemen, které nejsou příliš náchylné na genetické choroby. Bohužel, občas se to také stane, nejčastěji vyskytujícími se genetickými chorobami u airedalského teriéra jsou například: nadměrně vyvinuté nadočnicové oblouky, zákal rohovky nebo třeba dysplazie kloubů, která postihuje všechna plemena většího vzrůstu.

Využití

Prvotně byl vyšlechtěn jako lovecké plemeno, ale kvůli své výšce se nyní pro lov v České republice téměř nevyužívá. Dnes je nejčastější využití u policie, díky svému skvělému čichu

Povaha

Jako většina plemen potřebuje hodně pohybu, proto by si ho měli zvolit lidé, kteří jsou sportovně založení a udělají si na psa čas. Podobně jako třeba foxteriér je to pes inteligentní, zvědavý, přátelský a dalo by se i říci, že je to rodinný typ. Nedá se nacvičit drilem, jako nepříklad německý ovčák, výcvik musí být krátký, intenzivní a hlavně pozitivně založený. Je také dobré cvičit formou hry, rozhodně není vhodné hromadné cvičení. Díky svému vynikajícímu čichu může být cvičen jako záchranářský pes.

Bulteriér plemeno psa, které je zařazené do kategorie tři pod číslem standartu jedenáct. Dříve se využíval v arénách na zápasy s býky a psy. Později se také používal v myslivosti při lovu zvěře, se zaměřením na divočáky. Plemeno bulteriéra je známe především svojí odvahou, razantností a obranářským instinktem. Dělí se na dvě výškové skupiny do jedné z nich se řadí bulteriéři větší než 35,5 centimetrů v kohoutku (tzv. standardní bulteriéři), v druhé jsou naopak bulteriéři, kteří mají výšku do 35,5 centimetrů (tzv. miniaturní bulteriéři).

Historie

Bulteriér byl vyšlechtěn někdy v druhé polovině devatenáctého století. Chovatelé s křížením anglického buldoka a dnes už zaniklým plemenem staroanglického teriéra. Cílem chovatelů bylo vyšlechtit tvrdého, bojácného, ostrého a cílevědomého psa, který by byl zároveň i rodinným typem. Hlavním účelem šlechtění takového psa byly už zmiňované zápasy v arénách.

Hlavním chovatelem, který se podílel na vzniku plemene bulteriéra byl Jameson Hinksom, který žil ve Velké Británii. Největší rozkvět plemene bulteriéra byl koncem devatenáctého století, kdy patřil mezi jednoho z nejoblíbenějších psů v už zmiňované Anglii. Díky této době se s agresivního psa stal pes společenský, v nynější době jsou agresivní jedinci vyřazováni z chovu.

Postava

Bulteriér se se svojí řadí mezi střední plemena. Se svými svaly, velkým hrudníkem a mohutnými končetinami působí opravdu mohutně. Přední nohy jsou na sebe rovnoběžné. Má dlouhou, silnou a hlubokou hlavu, při předním pohledu až vaječným tvarem (nosní hřbet jenž je vyklenutý vzhůru) specifickým pro plemeno. Srst je krátká, na pohmat tuhá, téměř bez podsady. Zbarvení srsti může být čistě bílá, nebo zabarvená- pokud je srst zabarvená, tak musí nad bílými skvrnami převládat barevná plocha.

Povaha

V dnešní době je bulteriér hlavně společenské plemeno, které se přeměnilo z dřívějšího až agresivního psa. Hlavním smyslem šlechtění byly zápasy v arénách, v nynější době ale převládá jeho druhá stránka plnohodnotného člena lidské smečky. Bulteriéři jsou velmi mazlivý a jsou tzv. rodinného typu. Potřebuje hodně pozornosti a překypuje energie, nejen proto se hodí na kynologické sporty.

Nikdy ale nesmíme zapomenout, že toto plemeno bylo šlechtěno jako bojový pes a chtě nechtě se stále mezi bojová plemena řadí. Tudíž se často při výcviku projevuje jeho paličatost a tvrdohlavost. Pokud si bulteriér cokoli zamane, jde zatím i s nasazením svého života (to využil v minulosti v bojových arénách). Proto potřebuje tento pes zkušeného chovatele, který ví, jak s obdobnými psy jednat. Pokud by psa například vedl psovod, který by ho byl a choval se k němu hrubě, jednal by špatně, protože by ho vlastně utvrzoval v jeho psychice.